Březen 2014

Jak na české dějiny...

11. března 2014 v 20:07 Naše domácí česká škola
V minulém článku jsem začala psát o webových stránkách, které nám doma v učení pomáhají. O největším hitu jsem se rozhodla napsat samostatně, totiž o stránkách http://dejiny.ceskatelevize.cz/208552116230001/ s dějinami udatného českého národa, které jsme navštívili na doporučení české paní učitelky. Tušila jsem, že krátké kreslené filmy budou mít úspěch, přecejen nepůsobí jako učení se do školy;o), ale nenapadlo mne, jak je celý ten program komplexní. Nejsem moc příznivcem žádné televize, ale momentálně denně do nebes vynáším tu českou za tak skvělý nápad a zpracování. Nejedná se totiž jen o 110 kraťoučkých filmů z českých dějin uváděných českým lvem, ale ke každému filmu existuje na oněch stránkách kvíz, křížovka, hry a další zajímavosti k tématu, k době nebo k osobám s ní souvisejícím.
Staršího syna, kterému filmy jako součást učiva byly určeny, to všechno nadchlo, ale nepočítala jsem, že český lev tolik zaujme i šestiletého Honzu. Samozřejmě, že si toho asi moc nepamatuje, ale s oblibou hraje třeba virtuální deskovou hru Cesta časem a už mazácky odpovídá na otázky: Jaká doba přišla po době bronzové? Jak se jmenoval vnouček svaté Ludmily? Ve kterém století žil Dalibor? Nepočítám oblíbenou Drahomíru (Kdo nechal zabít sv. Ludmilu?), tak se totiž jmenuje autobusová zastávka v Karlových Varech (a dříve kino, které tam stojí) kousíček od našich, a já jistě už zmiňovala vášeň obou mých synů pro názvy zastávek.
No a já, i když si nepřipadám, že by šly české dějiny nějak mimo mne, a v posledních letech jsem se při provázení po Praze zase ráda ke spoustě věcí z historie vracela, jsem si zopakovala (nebo lépe: znova naučila) během filmů o spoustě událostí, dat a jmen. Filmy Honza přejmenoval podle jejich velikosti na "filmíčky", on vůbec rád vymýšlí česká pojmenování, začátkem loňského roku byli naším velkým hitem Pat a Mat, kterým ovšem neřekl jinak než "pánečci", přestože, narozdíl ode mne, i rozezná který je Pat a který Mat.
Snažím se vždycky trochu k tématu dovysvětlovat, nejlépe si předem něco vyhledat a přečíst, když jsem teď za paní učitelku, nebo aspoň nějak uceleně a zodpovědné zašátrat v paměti. Jak jsou ty filmy zkratkovité (necelé tři minuty i s úvodem), snaží se vystihnout jistou náladu, vypíchnout jméno, datum, ale samozřejmě to chce o všem s dětmi vždycky ještě promluvit, opírajíce se třeba právě o kvízy, křížovky, "Poznávej"... Často zastavuju i tak krátký film uprostřed, abych vysvětlila nějaké těžké slovo nebo připomenula něco, co by jim pomohlo si danou věc líp zařadit. No a potom si všechno právě otázkami na webových stránkách i já i kluci zároveň opakujeme.
Když jsme posledně skypovali s babičkou a dědou, tak na ně Daník mazácky vytasil otázky jako: Kdo pozval Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu? Jak se jmenoval první český Přemyslovec (nebájný)? Je fajn, když se třeba objeví nějaké známé místo - ještěže Jan Lucemburský věznil Elišku Přemyslovnu se synáčkem, budoucím Karlem IV., zrovna v Lokti, kam jezdíme během každého našeho pobytu aspoň jednou! Daníka posledně zaujal Albrecht z Valdštejna, určitě hlavně proto, že když už ho museli zavraždit (máme radši díly, kde se nikdo nezabíjí, ale těch je bohužel málo), tak aspoň že tomu tak učinili v Chebu; a to nám připomnělo, že už jsme tam dlouho nebyli, tak jsme si cestu do Chebu naplánovali na příště s tím, že najdeme dům, kde se to všechno událo. Anebo v dílu Baroko v Čechách - to je přece ta věž, na kterou jsme se vyšplhali při naší poslední návštěvě Prahy! (Svatomikulášská zvonice)

A jiné věci známé a kupa těch neznámých, které jsme již zahrnuli do našich plánů - doufám jen, že náš příští pobyt bude dostatečně dlouhý a že budeme dostatečně při penězích;o)

Jak na učení bez učebnic. Jak na české reálie bez českých reálií.

11. března 2014 v 20:00 Naše domácí česká škola
Z Čech jsme si dovezli spoustu sešitů a knih, ale když jsem se po absolvování zkoušek za zameškané brazilské pololetí dala do plánovaní našeho českého učení, zjistila jsem s hrůzou, že vlastně nemáme učebnice vlastivědy a přírodovědy, pouze nějaké postarší, které, podle syna, stejně během hodin nepoužívali. Zděsila jsem se a hned se jala psát paní učitelce, která mi ochotně poslala podrobný tématický plán, ale že prý témata zpracovávají podle individuálních podkladů. Tak jsme se vrhla do hledání a ledacos našla, po kouskách, dokonce jsem si stáhla nějaký výukový program. Něco se i hodilo míň, něco víc, každopádně jako nejkompletnější se mi zdály tyto stránky (ale jsou jich celé řady):
Já sice osobně moc nejsem na interaktivní počítačovou výuku (asi je to stářím;o), ale dětem se takové věci obecně o hodně víc líbí, a když už nemáme ten kolektiv dětí, které se společně učí, ani paní učitelku, která umí věci zajímavě předložit... tak jsou takové pomůcky často záchranou. Kde bych vzala kus slídy nebo uhlí? Jak čtvrťákovi poutavě předložit magmatické horniny? Jediné, co jsme doma našli byla žulová deska na kuchyňské lince. Takže i obyčejná prezentace v powerpointu se závěrečnou prověrkou jakoby spadla z nebe.
Výbornou pomůckou jsou mapy a atlasy, u nás hlavně tím, že jsou "dobrovolným" čtivem, Daníka prostě listování v atlasech baví, jen mne mrzí, že jsem nepořídila nějaký podrobnější jen České republiky, určitě to příště udělám a všem doporučuju. No a samozřejmě knížky a další knížky. Odborné (třeba o nerostném bohatství ČR) asi dětem nevnutíme, ale třeba Ferda mravenec s názvy všech možných broučků a jejich zvyklostmi a samozřejmě moje oblíbené Obrázky z českých dějin a pověstí.

O filmových pohádkách jsem se už zmiňovala, pomáhají k rozšiřování slovní zásoby a i pohádkové reálie jsou v základě prostě reálie české. No a navíc to děti neberou jako učení, ale zábavu... škola hrou? (taky součást reálií, kluci v Čechách chodí do školy J. A. Komenského)