Brazilský český prvňáček

11. února 2014 v 19:47 |  Pobyt v CR 2013
První školní den, který loni připadl, tuším, na 2. září, jsme byli v Čechách něco málo přes měsíc a Honzík se do češtiny dostával značně pozvolna. Vlastně ne, dělal velké pokroky, jenže se to náhle jevilo jako ne zcela dostatečné. Už během zápisu, který jsme absolvovali asi týden před začátkem školy, bylo jasné, že Honzík bude muset být odvážný a cílevědomý, taky trochu nad věcí, tedy smířený s tím, že nezná zpaměti básničky, které se ostatní dětičky drtily od tří let ve školce, že sympatické paní učitelce nerozumí zdaleka všechno, co mu říká, a na odpovídání je stydlivý, protože ví, že to ani náhodou neřekne úplně správně. V domácím prostředí s chybováním problémy nemá a klidně mele bez přestání česky nečesky, páté přes deváté. Ve školce je ale zvyklý umět, znát, vědět, a to nejlépe jako jeden z prvních, jako ten, kdo se jen zřídka zmýlí.
Po návratu ze zápisu mne začaly přepadat neblahé pocity - jestli se Honza do té školy bude i nadále těšit jako předtím... Bez obav, možná byl prvních pár minut trochu zaražený, ale odhodlaně se těšil dál, s bráchou sdílel jeho mazácké zkušenosti z přeloňska, s nadšením vybíral batoh a školní pomůcky. Prostě se těšil, asi mu chyběl školní kolektiv, přecejen už měl za sebou dva měsíce prázdnin a pohyboval se mezi dospělými nebo několika málo dětmi. Ještě s velkým zápalem se mnou vybíral kytku pro paní učitelku, 2. září ráno vyskočil z postele na první pokyn (normálně to bývá tak na jednadvacátý), nasnídal se taky bez okolků a podobně proběhl zbytek přípravy před cestou do školy. Jako velký kluk, s batohem na zách a kytkou v ruce se rozloučil s babičkou a dědou, pořídil první ze sady prvňáčkovských fotek, a vyrazili jsme celá rodina směrem ke škole. Jak jsme stoupali (je to pár minut, nejdřív pěkné schody a pak další stoupání), tak Honzík mírně zpomaloval, na rovince před vchodem poprvé zaváhal, ale ještě jsme udělali další fotku "prvňáček s rodinou" a překročili práh školy. Honza byl vždycky spíš plachý a jak uviděl ty davy neznámých dětí v neznámém prostředí, tak se pevně chytit mámy a táty a šinul se pomalouku, spíš za námi. Do třídy ovšem ani náhodou, kromě neznámých dětí tam byl ještě dav neznámých rodičů a prarodičů. Tohle se ovšem prvňákům stává, na to nemusí jezdit z Brazílie. Koneckonců, nebyl tam z ciziny sám, jak je v posledních letech v Karlových Varech zvykem, měl hned dva ruské spolužáky (ti sice byli víc cizinci než on, napůl Český Honza, ale česky uměli líp) Nakonec jsme se na chvilku do třídy dostali, Honza přečetl na tabuli slovo míč, spokojený, že se mohl zapojit, i když v zápětí zase zalezl do koutku.
Já jsem celou noc nespala, a protože jsem hned další den jela na celý den pracovně do Prahy, uklidnila jsem se trochu až v půl deváté (stála jsem na pětku na Klárově, vidím to úplně živě, jak jsem si úlevou poskočila), když jsem dostala esemesku, že se ráno děda s tátou vrátili ze školy sami, Honzík tam zůstal.
Jenže i když Honza do školy chodil, nebránil se tomu tam zůstávat a ani ráno nenaznačoval, že by tam nechtěl, usadili jsme ho ráno do lavice a on tam seděl jako okroupeček a se mnou lomcovaly výčitky svědomí. Cože jsem to na ty moje děti ušila, že se na to nevykašlu, vždyť chodí do školy doma, do jakých situací toho prťouse dostávám... Opravdu prťouse, protože i když je syn spíš vyšší, tím, že byl ve třídě nejmladší, protože je srpnový, byl skoro nejmenší (třetí nejmenší, jak mne vždycky opravuje), pár spolužáků, jejichž rodiče sledují trend nechat děcka "dospět" ve školce o rok déle, bylo starších dokonce víc než o rok.

Jak tak na ty první zářijové týdny vzpomínám, vybavují se mi další a další momenty, jednu ze zábavných historek povyprávím příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama