Únor 2014

Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček

11. února 2014 v 20:02 Pobyt v CR 2013
Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že si moji kluci budou libovat v takovýhle říkadlech, vysmála bych se mu (a potají uronila slzičku). Libují si v nich, to můžu dnes hrdě prohlásit a pro vás, kdo jste četli minulé články, to není žádné překvapení; vzpomínáte na historku o našem vzájemném dobrovolném přejmenování? I teď mne občas syn z legrace osloví: Řeřicho!
Jak k tomu tedy došlo, že se z "ř" stala naše oblíbená hláska?
Když jsme rozhodli, že strávíme v Čechách víc než čtyři měsíce, hned jsem si vyhledala kontakty na karlovarské logopedy a po prvních týdnech tropických veder po našem příjezdu a ke konci prázdnin, jsem začala jednat. Paní logopedka (které jsme říkali paní doktorka, ona má opravdu Paedr.), kromě toho, že byla sympatická a vstřícná, sídlila kousíček od nás, takže jsme od konce srpna každý týden absolvovali krátkou odpolední procházku na logopedii. Nejdřív jsem měla pocit, že se k "ř" nedopracujeme, zvlášť Honzík musel procvičovat řadu dalších hlásek, které nevyslovoval úplně perfektně, a nešlo to zvlášť hladce. Pak se musel naučit "r", které dobře nezvládal, aby mohl spolu se spolužáky dělat "rrrrrrrrrrrrrrrrr", to mu šíleně imponovalo...
Jak se těmi hláskami postupně prokousával, začalo ho to čím dál víc bavit, byl nadšený z našich pochval (a ještě víc z pochval paní doktorky, to je normální) a do učení se vrhal s obrovským zápalem. Oba kluci se doma předháněli, komu co jde vyslovovat líp, nejdřív vyhrával Dan, který kromě "ř" a "rrrrrrrrr" zvládal všechno už předtím, ale pak se situace obrátila a Honzovi, asi díky jeho skvělému hudebnímu sluchu, to šlo jako po másle. Tak se stalo, že listopadové středeční večery kluci doma "prohrčeli", hrdí na to, jak jim to jde (a my jsme se je báli okřiknout, aby je zanícení nepřešlo). Každému bych přála vidět ty spokojené úsměvy při každém odchodu z logopedie a po oficiálním uznání pokroků! Předposlední týden před naším odletem jsem strávila v Brně u sestry, dokonce jsem pro ní nahrála video "Jak Honzík pěkně vyslovuje R" s větami typu: V Brrrně bydlí strrrejda Jurrra a Marrriánka... Když jsem jednou večer, zrovna po logopedii, zavolala klukům, oba do telefonu pěkně všechno říkali, řinčeli, řádili... a s takovou hrdostí, dojemné to bylo! Zase o kousek víc Češi...
A závěrem, abych nezapomněla, ještě odpověď na úvodní otázku: "ř" je naší oblíbenou hláskou nejen proto, že se k ní váže celá tahle dlouhá, ba ještě o kus delší, historka, ale asi hlavně proto, že takovouhle zajímavou hlásku široko daleko nikdo vyslovit neumí ;o)

Zdrrrrrrrrrrrrraví Řeřicha+Řehoř+Řáholec

Byla jednou jedna hodina tělocviku... (pokračování a slíbená historka)

11. února 2014 v 19:54 Pobyt v CR 2013
Nenechte se mýlit, Honzík se ze školy vracel se spoustou zážitků, pořád nám něco vyprávěl (tuším, že proto, že jsme se za á vyptávali a za bé trochu vycítil náš - můj neklid, úzkost. Nelze nevyprávět historku, která se stala rodinným hitem, a totiž: Honzíkova hodina tělocviku.
V zásadě se na tělocvik těšil, protože ho brácha vždycky strašně vychvaloval. Ráno, když se oblékal, jsem mu vysvětlovala, že se bude muset před tělocvikem převléknout, co si vezme, že to má v sáčku s sebou a tak. Dělala jsem to proto, že u nás v Brazílii se ve škole nejenom nikdy nepřevléká, ale dokonce ani nepřezouvá, tak aby ho to nevyvedlo zcela z míry, ale mám pocit, že jsem ho takhle vlastně vyvedla mírně z míry já už doma. Po vyučování jsme se dozvěděli, že se Honza nechtěl převléknout (což jsem již stejně předvídala), ale že nebyl zdaleka sám, takže v pohodě ;o)
Když přišlo na druhou hodinu, vypadalo to, že vše proběhlo bez problémů, všichni se převlékli a Honza tátovi cestou ze školy tvrdil, že to bylo dobré, že ale nic zvláštního nedělali... Doma se ovšem o hodině tělocviku rozpovídal, nejdřív to probral s bráchou a pak jsme téma probírali všichni společně. Že prý hráli fotbal. - Bezva, fotbal Honza hraje rád a je obstojně trénovaný hrou s bráchou a staršíma kámošema z našeho bloku. - Vyprávění pokračovalo: že prý vyhrál. - Paráda! A s kým si hrál? - Že prý hrál sám s paní učitelkou proti všem ostatním. - Cože? I proti holkám? - Ne, holky že prý měli jiný míč a hráli jinou hru. ... Takhle to chvilku pokračovalo, Honza spokojeně vyprávěl, ale pak byl čas oběda a už jsme se k fotbalu nevraceli.
Přiznám se, že nám to vrtalo hlavou, i když jsme oficiálně samozřejmě Honzovo vyprávění nijak nezpochybňovali. Druhý den večer jsem psala paní učitelce mail na jiné téma a nedalo mi to a optala jsem se na onu hodinu tělocviku. Ne, fotbal nehráli (to jsme tak nějak tušili), Honzík se účastnil, ale jednou se rozbrečel, asi nevěděl, co se po něm chce, neznal hru, kterou hráli... prostě začátky. Chvilku byl naštvaný, ale pak se vrátil do hry... Že by reakce na naše věčné vyptávání, co jste dělali ve škole? Paní učitelka chválila jeho bujnou fantazii, že je fajn, že případná škobrtnutí bere s nadhledem. Mne z toho všeho, přiznám se, bylo střídavě do smíchu a do pláče.
Vlastně to, že se občas dal do breku vždycky paní učitelka spokojovala s tím, že nerozumí, co má dělat, což ho nejdřív mrzí a rozbrečí a než to ona zaregistruje, Honza se naštve a pak ani nepřijímá pomoc. Dala jsem jí za pravdu a vysvětlila jí (i sobě), že byl doma ve školce jeden z nejstarších, díky jinému rozložení školního roku, a že byl zvyklý být ve všem první. Takže teď samozřejmě o to víc trpí - není zvyklý nevědět a mate ho to. Vlastně fakt, že syn byl spíš napřed ve mne podpořil myšlenku ho do školy v Čechách dát, říkala jsem si, že i když bude mít jazykový skluz, počítá do miliónu, sčítá a odčítá do dvaceti (a to všechno i česky a písemně), což běžně jeho vrstevníci nezvládají. Taky fakt, že umí obstojně louskat i psát všechna písmenka.
Takhle to bylo, Honza vždycky aspoň jednou za vyučování plakal a mně to rvalo srdce. Jenže on sám si nikdy nestěžoval a ani nenaznačil, že by třeba do školy jít nechtěl. Tak jsem si pořád říkala: vydržíme, uvidíme a doufala, že nikdy nepřijde s tím, že do školy nepůjde, protože Honza je velmi, velmi tvrdohlavý chlapík, už od peřinky (které jsme nikdy nepoužívali, u nás mimča spí v tílku a plence;o) a když si něco umane, těžko ho od toho člověk, zvlášť máma, odradí. Na druhou stranu bych nemohla reagovat příliš vstřícně - co kdyby se mu něco znelíbilo při nástupu do školy tady u nás, přece by nemohl jen tak nechodit (i když v Čechách by to šlo a přiznávám, že jsem tu možnost ještě před odletem brala jako zcela reálnou).

Postupně začal Honzík domů nosit věrohodnější příběhy, ale o tom zas příště...

Brazilský český prvňáček

11. února 2014 v 19:47 Pobyt v CR 2013
První školní den, který loni připadl, tuším, na 2. září, jsme byli v Čechách něco málo přes měsíc a Honzík se do češtiny dostával značně pozvolna. Vlastně ne, dělal velké pokroky, jenže se to náhle jevilo jako ne zcela dostatečné. Už během zápisu, který jsme absolvovali asi týden před začátkem školy, bylo jasné, že Honzík bude muset být odvážný a cílevědomý, taky trochu nad věcí, tedy smířený s tím, že nezná zpaměti básničky, které se ostatní dětičky drtily od tří let ve školce, že sympatické paní učitelce nerozumí zdaleka všechno, co mu říká, a na odpovídání je stydlivý, protože ví, že to ani náhodou neřekne úplně správně. V domácím prostředí s chybováním problémy nemá a klidně mele bez přestání česky nečesky, páté přes deváté. Ve školce je ale zvyklý umět, znát, vědět, a to nejlépe jako jeden z prvních, jako ten, kdo se jen zřídka zmýlí.
Po návratu ze zápisu mne začaly přepadat neblahé pocity - jestli se Honza do té školy bude i nadále těšit jako předtím... Bez obav, možná byl prvních pár minut trochu zaražený, ale odhodlaně se těšil dál, s bráchou sdílel jeho mazácké zkušenosti z přeloňska, s nadšením vybíral batoh a školní pomůcky. Prostě se těšil, asi mu chyběl školní kolektiv, přecejen už měl za sebou dva měsíce prázdnin a pohyboval se mezi dospělými nebo několika málo dětmi. Ještě s velkým zápalem se mnou vybíral kytku pro paní učitelku, 2. září ráno vyskočil z postele na první pokyn (normálně to bývá tak na jednadvacátý), nasnídal se taky bez okolků a podobně proběhl zbytek přípravy před cestou do školy. Jako velký kluk, s batohem na zách a kytkou v ruce se rozloučil s babičkou a dědou, pořídil první ze sady prvňáčkovských fotek, a vyrazili jsme celá rodina směrem ke škole. Jak jsme stoupali (je to pár minut, nejdřív pěkné schody a pak další stoupání), tak Honzík mírně zpomaloval, na rovince před vchodem poprvé zaváhal, ale ještě jsme udělali další fotku "prvňáček s rodinou" a překročili práh školy. Honza byl vždycky spíš plachý a jak uviděl ty davy neznámých dětí v neznámém prostředí, tak se pevně chytit mámy a táty a šinul se pomalouku, spíš za námi. Do třídy ovšem ani náhodou, kromě neznámých dětí tam byl ještě dav neznámých rodičů a prarodičů. Tohle se ovšem prvňákům stává, na to nemusí jezdit z Brazílie. Koneckonců, nebyl tam z ciziny sám, jak je v posledních letech v Karlových Varech zvykem, měl hned dva ruské spolužáky (ti sice byli víc cizinci než on, napůl Český Honza, ale česky uměli líp) Nakonec jsme se na chvilku do třídy dostali, Honza přečetl na tabuli slovo míč, spokojený, že se mohl zapojit, i když v zápětí zase zalezl do koutku.
Já jsem celou noc nespala, a protože jsem hned další den jela na celý den pracovně do Prahy, uklidnila jsem se trochu až v půl deváté (stála jsem na pětku na Klárově, vidím to úplně živě, jak jsem si úlevou poskočila), když jsem dostala esemesku, že se ráno děda s tátou vrátili ze školy sami, Honzík tam zůstal.
Jenže i když Honza do školy chodil, nebránil se tomu tam zůstávat a ani ráno nenaznačoval, že by tam nechtěl, usadili jsme ho ráno do lavice a on tam seděl jako okroupeček a se mnou lomcovaly výčitky svědomí. Cože jsem to na ty moje děti ušila, že se na to nevykašlu, vždyť chodí do školy doma, do jakých situací toho prťouse dostávám... Opravdu prťouse, protože i když je syn spíš vyšší, tím, že byl ve třídě nejmladší, protože je srpnový, byl skoro nejmenší (třetí nejmenší, jak mne vždycky opravuje), pár spolužáků, jejichž rodiče sledují trend nechat děcka "dospět" ve školce o rok déle, bylo starších dokonce víc než o rok.

Jak tak na ty první zářijové týdny vzpomínám, vybavují se mi další a další momenty, jednu ze zábavných historek povyprávím příště...