Červen 2013

“Německý Čech! Já jsem americký Čech, beautiful!” Já jsem brazilský Čech, maravilha!

20. června 2013 v 14:06 Jak na bilingvní výchovu?!?
Pokud se nad těmi všemi snahami o učení se česky zamyslím, uvědomím si, že nejde ani tak o jazyk, nebo spíš že jde o jazyk jen prvoplánově, že tím podstatným pro mne je něco, co bych označila tak nějak všeobecně jako "česká kultura" (vím, zní to divně, trochu moc nadneseně, trochu moc upjatě, oficiálně), a to v co nejširším smyslu slova. Počínaje, kolem jednoho roku, krtečky všeho druhu, veselou mašinkou apod., k nimž postupně přibývají další a další knihy, večerníčkovské a celovečerní filmy, o tom všem se zmíním později. Ale tady nejde jen o to přečíst si krtečka nebo se podívat na večerníčkového Maxipsa Fíka. Ale pod pracovní název "česká kultura" si sama pro sebe zahrnuju i večerníčka jako takového, znělku, kterou mají všechny české děti, od doby našich rodičů, kdesi hluboko v podvědomí. Fakt, že utržená sluchátka jsou kouzelná a třeba, že po vypití piva se už neroste (to Daníkovi dost utkvělo, doufám, že si to bude pamatovat co nejdéle a počká s pitím, až bude aspoň tak velký jako Maxipes).

V našem rovníkovém pásmu ovšem do "české kultury" spadá, kromě všeho ostatního ryze či víceméně ryze českého, i přírodopis; český dějepis a zeměpis je tam zahrunut samozřejmě. Výhodou (ano, i výhody zde jsou) globalizace/amerikanizace světa, a předtím evropské kolonizace, je to, že věci v našem pásmu neznámé jako čtyři roční období, ovoce a různá zvířátka, známe z knížek, filmů a seriálů. Dobře, jahody i ze supermarketu, někdy se tam objeví i borůvky v ceně tak pětikoruna za kuličku, ale to není totéž jako když se brodíme borůvčím na Ježíškově cestě u Božího daru a pak jsme od hlavy k patě celí fialoví. Nebo když s babičkou vytrháváme plevel ze záhonku jahod na zahrádce.


Takže úkol je o hodně komplexnější - dosáhnout toho, aby se tihle čeští občánci, kteří sice nebyli oficiálně přivítaní, ale za cenu značného úsilí i nějakého toho dolaru jako Češi řádně zaregistrovaní, i tak cítili. A já jako (česká) matka se přitom neustále sama sebe pochybovačně ptám, jestli to vlastně má smysl, a jaký, jestli to není jen nějaká má romantická vize, přehnaná nebo dokonce zhola sobecká, že si jen vychovávám společníky k povídání o Honzíkově cestě (spíš ne, četla jsem ji nedávno asi po sto letech a vůbec nic si z ní nepamatovala, ale měla jsem v hlavě zafixované, že určitě sedmiletý český kluk by tu knížku měl číst), ale třeba o procházce smrkovým lesem, vůni jehličí, Třech oříšcích pro Popelku... a co když se mi podaří v budoucnu dokonce přejít na Cimrmana? Marně se rozpomínám na to, v kolika letech jsme citovali, ve škole či doma, dlouhé cimrmanovské a cimrmanologické pasáže zpaměti. Když o tom tak upřímně přemýšlím, zdá se mi, že společný poslech třeba Dobytí severního pólů Čechem Karlem Němcem by mohlo být takovým vyvrcholením mého úsilí (tento titul mi vytanul zcela náhodně, nehledě na symbologii jak v názvu tak v postavě amerického Čecha, poručíka Berana. "Německý Čech! Já jsem americký Čech, beautiful!"