Jaké je to mluvit “na střídačku” a proč se do toho někomu prostě nechce

23. května 2013 v 14:55
Dalším z problémů s mluvením česky je domácí rodinná pohoda. Jak si můžeme v pohodě povídat, když nám táta rozumí každé desáté slovo? Zkusila jsem se jeden čas řídit radou - mluvit česky jen když budeme sami dva (tedy já a syn, později tři). To by šlo. Jenže: jak to zařídit, aby se v hlavě pořád přehazovala ta jazyková vyhýbka? Zjistila jsem, že i já s ní mám problémy, natož kluci, kteří zas tak moc česky nemluví. Oproti nim jsem měla, kromě češtiny jako mateřštiny, ještě jednu výhodu - sílu vůle na ně prostě česky mluvit. Jenže i ta vůle mne pomalu opouštěla, když mi na mé české otázky, někdy opravdu silou vůle formulované, vytrvale odpovídali portugalsky. Jasně, je to pro ně jednodušší a já jim přece stejně rozumím.

(Dobrým řešením by bylo naučit tatínka česky, ale to jsem zanedbala v začátcích a dnes se na takový počet žáků - 3 - necítím, a manžel na žáka taky ne)

Při každé návštěvě Čech se děti pěkně rozmluví, protože tam česky mluví všichni a babička s dědou jim portugalsky nerozumí - jak prosté! Ale po návratu se všechno ubírá znovu tím samým směrem. "Mami, teď nebudu mluvit česky, ale neboj, až budu v Čechách, tak zase začnu." Jenže já se vždycky znovu bojím, že nezačne. Anebo cítím to jeho kostrbaté mluvení a přízvuk jako mé osobní selhání.

Samozřejmě, že to na běžné potřeby stačí. Všichni mne vždycky chválí, jak se snažím, jak kluci pěkně mluví, jak se oni snaží a tak vůbec. Protože známe v našem okolí i případy, kdy oba rodiče jsou Češi, žijí v zahraničí a děti česky nemluví ani tak, aby se dorozuměli s prarodiči. To mi připadá z mého pohledu jako smrtelný hřích! Ti, kteří by celkem bez většího úsilí mohli vychovávat ony bilingvní světoobčany na to kašlou a nejenom že se s dětmi neučí vyjmenovaná slova (to bych i pochopila, tím teď procházím se starším synem; bilingvních dětí, které neovládají pravopis je spousta, to už je opravdu o pevné vůli, vytrvalosti, trpělivosti všech zúčastněných), ale že s nimi a ani mezi sebou prostě nemluví svým rodným jazykem, to nedokážu pochopit! Ale mé aspirace jsou vyšší, chtěla bych mít ze synů Čechy se vším všudy (no dobře, ve fotbalu můžou fandit Brazílii, je to praktičtější, i když v poslední době taky nic moc), a ne jen že se slušně dorozumí.

Samozřejmě, že si uvědomuji spojení "mé aspirace", uvedla jsem to tak schválně a určitě se k tomu ještě vrátím. Teď je to takovým podnětem k zamyšlení, sloužícím k zakončení dnešního psaní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 19. června 2013 v 1:07 | Reagovat

Dobry den, to jsem rada, ze mel nekdo stejny napad jako ja :-) Takovychhle informaci je v cestine pramalo a je super, ze pisete! My zijeme v Anglii, taky mame dve deti, 10 a 12 let a taky se snazime o bilingvni vychovu, zatim celkem uspesne, tak doufam, ze uz to nejak dokopem k vitezstvi :-) V nedeli jsem spustila stranky zamerene na bilingvni vychovu cesko-cizojazycnych deti ve svete, tak mrknete, jestli Vas to zajima. Taky se chci zeptat, jestli byste nechtela napsat kratky clanek, ktery bych zverejnila na strance http://www.bilingvni-vychova.com/pribehy/, kterou jsem vytvorila prave za timto ucelem. Nebo jestli se Vam do toho nechce, bylo by mozne pouzit jeden z Vasich jiz vytvorenych clanku? Predem moc dekuju za odpoved a budu se tesit.
Jana
http://www.bilingvni-vychova.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama