Květen 2013

Jaké je to mluvit “na střídačku” a proč se do toho někomu prostě nechce

23. května 2013 v 14:55
Dalším z problémů s mluvením česky je domácí rodinná pohoda. Jak si můžeme v pohodě povídat, když nám táta rozumí každé desáté slovo? Zkusila jsem se jeden čas řídit radou - mluvit česky jen když budeme sami dva (tedy já a syn, později tři). To by šlo. Jenže: jak to zařídit, aby se v hlavě pořád přehazovala ta jazyková vyhýbka? Zjistila jsem, že i já s ní mám problémy, natož kluci, kteří zas tak moc česky nemluví. Oproti nim jsem měla, kromě češtiny jako mateřštiny, ještě jednu výhodu - sílu vůle na ně prostě česky mluvit. Jenže i ta vůle mne pomalu opouštěla, když mi na mé české otázky, někdy opravdu silou vůle formulované, vytrvale odpovídali portugalsky. Jasně, je to pro ně jednodušší a já jim přece stejně rozumím.

(Dobrým řešením by bylo naučit tatínka česky, ale to jsem zanedbala v začátcích a dnes se na takový počet žáků - 3 - necítím, a manžel na žáka taky ne)

Při každé návštěvě Čech se děti pěkně rozmluví, protože tam česky mluví všichni a babička s dědou jim portugalsky nerozumí - jak prosté! Ale po návratu se všechno ubírá znovu tím samým směrem. "Mami, teď nebudu mluvit česky, ale neboj, až budu v Čechách, tak zase začnu." Jenže já se vždycky znovu bojím, že nezačne. Anebo cítím to jeho kostrbaté mluvení a přízvuk jako mé osobní selhání.

Samozřejmě, že to na běžné potřeby stačí. Všichni mne vždycky chválí, jak se snažím, jak kluci pěkně mluví, jak se oni snaží a tak vůbec. Protože známe v našem okolí i případy, kdy oba rodiče jsou Češi, žijí v zahraničí a děti česky nemluví ani tak, aby se dorozuměli s prarodiči. To mi připadá z mého pohledu jako smrtelný hřích! Ti, kteří by celkem bez většího úsilí mohli vychovávat ony bilingvní světoobčany na to kašlou a nejenom že se s dětmi neučí vyjmenovaná slova (to bych i pochopila, tím teď procházím se starším synem; bilingvních dětí, které neovládají pravopis je spousta, to už je opravdu o pevné vůli, vytrvalosti, trpělivosti všech zúčastněných), ale že s nimi a ani mezi sebou prostě nemluví svým rodným jazykem, to nedokážu pochopit! Ale mé aspirace jsou vyšší, chtěla bych mít ze synů Čechy se vším všudy (no dobře, ve fotbalu můžou fandit Brazílii, je to praktičtější, i když v poslední době taky nic moc), a ne jen že se slušně dorozumí.

Samozřejmě, že si uvědomuji spojení "mé aspirace", uvedla jsem to tak schválně a určitě se k tomu ještě vrátím. Teď je to takovým podnětem k zamyšlení, sloužícím k zakončení dnešního psaní.

Devítiletý Daniel a Máchův Máj

15. května 2013 v 3:19 Každodennosti
Devítiletý Daniel při naší odpolední chvilce s vyjmenovanými slovy narazil v pracovním sešitě na přísloví: Když se v máji blýská, tak si sedlák výská (bylo to uvedeno jako "známé přísloví", mně ale, přiznávám, známé nebylo). Kromě doplnění i/y tam byla otázka, jestli ví, jaký měsíc je máj. Nepochybovala jsem o tom, že to syn vědět bude, koneckonců portugalské "maio" lecčemus napoví. Jenže on k tomu dodal, že přece jasně, že Máj je ta básnička od Karla Hynka Máchy.
Zůstala jsem němě zírat - kde k tomu přišel, vždyť přece všechny "české informace" má (alespoň tady) ode mne a českou literaturu jsme zatím neprobírali! Ta je pro nás zatím omezena na pohádkové sbírky, Bohumila Říhu, Lichožrouty a podobné. "To mám z knížky, co čtu, jak potom umřel kvůli tomu ohni." Tedy z původně mojí knížky z dětských let: Obrázky z českých dějin a pověstí; synova interpretace Máchovy smrti byla mírně zmatená, využila jsem tedy příležitosti a popovídala si s ním o tom. Včetně vzpomínek na náš společný výstup na Radobýl při návštěvě Litoměřic před 4 lety.
Třeba mě za pár let bude Daniel poučovat o české historii a literatuře béžně - už se na to moc těším!

Pěkně popořádku: (za každou cenu) mluvit česky nebo nemluvit česky?

14. května 2013 v 18:27 Jak na bilingvní výchovu?!?
Když si to tak zpětně uvědomuju, tak jsem to, jak budu mé potomky vychovávat (také) jako Čechy řešila už od jejich narození. No, dovolím si zcela upřímně přiznat, že vlastně už i před jejich početím. Měla jsem před sebou kamarádku Hanku, která nějak se svými anglickými dětmi zameškala (vynechala) učení čestiny a děcka, dnes už puberťáci či skoro dospěláci, prostě česky nemluví.

Jenže jakmile se mů první chlapeček rozmluvil, a bylo to v čestině, protože jsme - bylo mu rok a kousek - byli zrovna na dva měsíce v Čechách, tak jsem si uvědomila, že to není tak jednoduché. Že prostě nestačí takové to: mluv na něj česky! Ano, pár týdnů po návratu do Brazílie by to ještě šlo tak nějak přirozeně. Jenže Daník šel do školky a tam se česky - jaké překvapení! - nedomluvil. Takže jsem zcela dobrovolně a ve všeobecném zájmu začala na syna zase pěkně portugalsky.

Když už se dítě pořádně rozmluví, v našem případě portugalsky, tak pak konečně začnu systematicky s tou čestinou. Takhle pěkně jsem to měla vymyšlené. Jenže, a to mi potvrdí všichni, kdo mají podobné zkušenosti, ono to není tak snadné jak se to někdy prezentuje: každý rodič mluví s dítětem svým rodným jazykem a děťátko se má k světu jako skvělý bilingvní stětoobčan.

Jak se ale ptát na školku, tetu a kamarády, když mají všichni tak pěkně brazilská a tak šíleně krkolomně skloňovatelná jména? A co naše oblíbené ovocné šťávy k obědu a k svačině, když nemají ani české ekvivalenty, že bychom snad ještě po anglicku? Tohle všechno jsou ale detaily v porovnání s tím, že když si takhle pěkně povídáme, tak nám nikdo v okolí nerozumí. To by ani tak nevadilo v supermarketu nebo na procházce, ale s kamarády před domem a hlavně před celou velmi početnou rodinou je to jiné - alespoň moje děti se necítili důležitě, že mluví jinak, že jim nikdo nerozumí, ale přišlo jim to hloupé. Když jsme si povídali česky cestou do školky, jakmile jsme se přiblížili, Daník hned na mne, že stačí, že odteďka už portugalsky. A mám odkoukané, že to je u malých dětí normální, spíš až děti větší oceňují to, že umí něco, co jiní neumí, malým je to spíš na obtíž.

Pokračování příště: o tom, jaké je to mluvit "na střídačku" česky a portugalsky, v několikaminutových nebo několikatýdenních intervalech.

Vítejte!

2. května 2013 v 21:13
Nejdřív ze všeho slunečné pozdravy z tropické Brazílie! (i když jsem si vědoma, že kdybych je zaslala před měsícem, dvěma, třemi ..., tak by to v Čechách, ale i leckde jinde, znělo mnohem bombastičtěji)

Už delší čas uvažuji o tom, že se pustím do sepisování mých zkušenosti s tím, jaké to je žít daleko od rodné hroudy a přitom se zároveň snažit v "napůl českých" potomcích k oné hroudě, která jim není rodnou, vybudovat nějaký vztah, a to co nejpřirozeněji a co nejradostněji.
Dnes tedy konečně oficiálně začínám a budu se nadále snažit psát a popisovat zážitky, pokusy o porozumění, nesmělé krůčky, smělejší (po)kroky a klopýtnutí na této nelehké cestě, kterou jsem se vydala se svými dvěma kluky, Danielem (9) a Honzou (5).

I když cílů tohoto mého psaní je určitě mnoho, jako první a nejpodstatnější považuji podělení se o zkušenosti s výchovou a vyučováním krajánků jako povzbuzení pro rodiče, kterým se tento úděl zdá být téměř nadlidským anebo prostě jen příliš náročným, že snad ani za to úsilí nestojí. Jedná se o zkušenosti obecnější, takové skoro úvahy, i o zcela konkrétní české: (dětmi i maminkou) oblíbené děstké knížky a filmy, učebnice, webové stránky a jiné "vychytávky".

Těším se na reakce, ohlasy, náhledy, na virtuální setkání či případné diskuze. A na brzké shledání na mém krajánkovském blogu.