Dej si pozor na jazyk

2. července 2014 v 16:36 |  Každodennosti
Tak tu máme červenec, loni jsme touhle dobou balili kufry do Čech, tak se sama sebe ptám, jak jsme na tom jako Češi dneska? Před rokem téměř šestiletý Honzík mluvil česky jen při čtení pohádek a povídání o nich (takový správný český koblížek nebo vodník se mu snáz pamatoval česky než aby vymýšlel nějaké složité portugalské pojmenování) Dneska se ten samý (ovšem téměř sedmiletý) Honzík na mně nejenže v češtině běžně obrací, i když ne zásadně a asi ani ne většinou, ale za to se nebojí použít někdy opravdu hodně krkolomné české výrazy, i kdyby pro ně měl snazší portugalský ekvivalent.
V tomto duchu mě nedávno volal do koupelny: "Mami, podívej, jestli nemám špínu v zádě!", s Danem jsme se tomu nenápadně v pokoji smáli, ale samozřejmě, že jsem se šla podívat (špínu tam měl, tak jsem mu pomohla vydrhnout "zádu"). K drhnutí špinavých nohou používá takový vtipný neologismus: "čistič", i když umí říct kartáček i česky a samozřejmě i portugalsky. Pozn.: máme uprostřed prázdnin a kluci denně běhají s kamarády před domem, proto je tak důležité čištění ;o)
Řekla bych, že si slova rád vymýšlí, což je asi u malých dětí běžné, a v češtině k tomu má nějak víc prostoru, protože mu to zřejmě tak divně nezní. Posledním výstřelkem byla dnes na plavání "trokárna", kam chtěl poslat bráchu, aby se převlékl. Potěšilo mne, že na to jde vlastně dobře, je vidět, že už se v češtině líp orientuje: přípona "árna" je docela dobře použita, šla by převlékárna, i když to zní trochu kostrbatě, ale vzešel z toho kříženec s portugalštinou, kde "trocar" znamená převléknout se.
Dan se určitě vyjadřuje česky líp, koneckonců je o víc než 3 roky starší, takže užívá složitější stavbu i má širší slovní zásobu, včetně termínů, které se učí do české školy, v zásadě úspěšně vyskloňuje jakékoli zvratné sloveso v minulém čase, víceměně úspěšně si odvodí slova příbuzná k těm vyjmenovaným, ale bojuje (jako všichni cizinci) s předponami - dopoledne si přepočítával peníze v peněžence a když oznamoval, kolik mu to dalo, vysvětlil mi, že poslední dny toho hodně "vytratil". Je to vlastně takový eufemizmus: utratit peníze zní jaksi stroze, ale když se člověku z peněženky jakýsi obnos vytratí... ;o)
Ovšem co bych za to před nějakým časem dala, kdyby mi někdo řekl, že budu Honzovi s námahou a opakovaně vysvětlovat, že se přídavné jméno legrační má pouze tento tvar, on totiž synáček používá legračná, legračné. Pěkně se to naučil, může on za to, že v češtině skoro nic nefunguje "podle pravidel" nebo že těch pravidel je tolik, že si je stejně nelze zapamatovat? Ale spisovnou češtinu si, zdá se, osvojil dobře, říká totiž třeba: "Mami, podívej, to je legračné!" Nebo možná napodobuje sestřneici Brňačku?

Zároveň jsou mi ale oba synkové zrcadlem, tedy mé češtině - tady mluvím česky jen já, takže jakákoli průpovídka, nespisovné slovo apod. mají ode mne, nemám se na koho vymluvit. Takže když Honzík začal místo legrace používat slovo sranda, tak mi zatrnulo. Možná tak mluví i Dan (což může mít ze školy), ale nejspíš to občas říkám i já, a to se mi vůbec nepozdává. Musím si dávat větší pozor na jazyk, na jazyk český, cítím skoro takovou zodpovědnost jako když jsem byla těhotná a nesmírně pečlivě sledovala jídelníček, když jsem tak živila dva. Je to náročné, ale stojí to za to!
 

Jak na české dějiny...

11. března 2014 v 20:07 |  Naše domácí česká škola
V minulém článku jsem začala psát o webových stránkách, které nám doma v učení pomáhají. O největším hitu jsem se rozhodla napsat samostatně, totiž o stránkách http://dejiny.ceskatelevize.cz/208552116230001/ s dějinami udatného českého národa, které jsme navštívili na doporučení české paní učitelky. Tušila jsem, že krátké kreslené filmy budou mít úspěch, přecejen nepůsobí jako učení se do školy;o), ale nenapadlo mne, jak je celý ten program komplexní. Nejsem moc příznivcem žádné televize, ale momentálně denně do nebes vynáším tu českou za tak skvělý nápad a zpracování. Nejedná se totiž jen o 110 kraťoučkých filmů z českých dějin uváděných českým lvem, ale ke každému filmu existuje na oněch stránkách kvíz, křížovka, hry a další zajímavosti k tématu, k době nebo k osobám s ní souvisejícím.
Staršího syna, kterému filmy jako součást učiva byly určeny, to všechno nadchlo, ale nepočítala jsem, že český lev tolik zaujme i šestiletého Honzu. Samozřejmě, že si toho asi moc nepamatuje, ale s oblibou hraje třeba virtuální deskovou hru Cesta časem a už mazácky odpovídá na otázky: Jaká doba přišla po době bronzové? Jak se jmenoval vnouček svaté Ludmily? Ve kterém století žil Dalibor? Nepočítám oblíbenou Drahomíru (Kdo nechal zabít sv. Ludmilu?), tak se totiž jmenuje autobusová zastávka v Karlových Varech (a dříve kino, které tam stojí) kousíček od našich, a já jistě už zmiňovala vášeň obou mých synů pro názvy zastávek.
No a já, i když si nepřipadám, že by šly české dějiny nějak mimo mne, a v posledních letech jsem se při provázení po Praze zase ráda ke spoustě věcí z historie vracela, jsem si zopakovala (nebo lépe: znova naučila) během filmů o spoustě událostí, dat a jmen. Filmy Honza přejmenoval podle jejich velikosti na "filmíčky", on vůbec rád vymýšlí česká pojmenování, začátkem loňského roku byli naším velkým hitem Pat a Mat, kterým ovšem neřekl jinak než "pánečci", přestože, narozdíl ode mne, i rozezná který je Pat a který Mat.
Snažím se vždycky trochu k tématu dovysvětlovat, nejlépe si předem něco vyhledat a přečíst, když jsem teď za paní učitelku, nebo aspoň nějak uceleně a zodpovědné zašátrat v paměti. Jak jsou ty filmy zkratkovité (necelé tři minuty i s úvodem), snaží se vystihnout jistou náladu, vypíchnout jméno, datum, ale samozřejmě to chce o všem s dětmi vždycky ještě promluvit, opírajíce se třeba právě o kvízy, křížovky, "Poznávej"... Často zastavuju i tak krátký film uprostřed, abych vysvětlila nějaké těžké slovo nebo připomenula něco, co by jim pomohlo si danou věc líp zařadit. No a potom si všechno právě otázkami na webových stránkách i já i kluci zároveň opakujeme.
Když jsme posledně skypovali s babičkou a dědou, tak na ně Daník mazácky vytasil otázky jako: Kdo pozval Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu? Jak se jmenoval první český Přemyslovec (nebájný)? Je fajn, když se třeba objeví nějaké známé místo - ještěže Jan Lucemburský věznil Elišku Přemyslovnu se synáčkem, budoucím Karlem IV., zrovna v Lokti, kam jezdíme během každého našeho pobytu aspoň jednou! Daníka posledně zaujal Albrecht z Valdštejna, určitě hlavně proto, že když už ho museli zavraždit (máme radši díly, kde se nikdo nezabíjí, ale těch je bohužel málo), tak aspoň že tomu tak učinili v Chebu; a to nám připomnělo, že už jsme tam dlouho nebyli, tak jsme si cestu do Chebu naplánovali na příště s tím, že najdeme dům, kde se to všechno událo. Anebo v dílu Baroko v Čechách - to je přece ta věž, na kterou jsme se vyšplhali při naší poslední návštěvě Prahy! (Svatomikulášská zvonice)

A jiné věci známé a kupa těch neznámých, které jsme již zahrnuli do našich plánů - doufám jen, že náš příští pobyt bude dostatečně dlouhý a že budeme dostatečně při penězích;o)

Jak na učení bez učebnic. Jak na české reálie bez českých reálií.

11. března 2014 v 20:00 |  Naše domácí česká škola
Z Čech jsme si dovezli spoustu sešitů a knih, ale když jsem se po absolvování zkoušek za zameškané brazilské pololetí dala do plánovaní našeho českého učení, zjistila jsem s hrůzou, že vlastně nemáme učebnice vlastivědy a přírodovědy, pouze nějaké postarší, které, podle syna, stejně během hodin nepoužívali. Zděsila jsem se a hned se jala psát paní učitelce, která mi ochotně poslala podrobný tématický plán, ale že prý témata zpracovávají podle individuálních podkladů. Tak jsme se vrhla do hledání a ledacos našla, po kouskách, dokonce jsem si stáhla nějaký výukový program. Něco se i hodilo míň, něco víc, každopádně jako nejkompletnější se mi zdály tyto stránky (ale jsou jich celé řady):
Já sice osobně moc nejsem na interaktivní počítačovou výuku (asi je to stářím;o), ale dětem se takové věci obecně o hodně víc líbí, a když už nemáme ten kolektiv dětí, které se společně učí, ani paní učitelku, která umí věci zajímavě předložit... tak jsou takové pomůcky často záchranou. Kde bych vzala kus slídy nebo uhlí? Jak čtvrťákovi poutavě předložit magmatické horniny? Jediné, co jsme doma našli byla žulová deska na kuchyňské lince. Takže i obyčejná prezentace v powerpointu se závěrečnou prověrkou jakoby spadla z nebe.
Výbornou pomůckou jsou mapy a atlasy, u nás hlavně tím, že jsou "dobrovolným" čtivem, Daníka prostě listování v atlasech baví, jen mne mrzí, že jsem nepořídila nějaký podrobnější jen České republiky, určitě to příště udělám a všem doporučuju. No a samozřejmě knížky a další knížky. Odborné (třeba o nerostném bohatství ČR) asi dětem nevnutíme, ale třeba Ferda mravenec s názvy všech možných broučků a jejich zvyklostmi a samozřejmě moje oblíbené Obrázky z českých dějin a pověstí.

O filmových pohádkách jsem se už zmiňovala, pomáhají k rozšiřování slovní zásoby a i pohádkové reálie jsou v základě prostě reálie české. No a navíc to děti neberou jako učení, ale zábavu... škola hrou? (taky součást reálií, kluci v Čechách chodí do školy J. A. Komenského)
 


Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček

11. února 2014 v 20:02 |  Pobyt v CR 2013
Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že si moji kluci budou libovat v takovýhle říkadlech, vysmála bych se mu (a potají uronila slzičku). Libují si v nich, to můžu dnes hrdě prohlásit a pro vás, kdo jste četli minulé články, to není žádné překvapení; vzpomínáte na historku o našem vzájemném dobrovolném přejmenování? I teď mne občas syn z legrace osloví: Řeřicho!
Jak k tomu tedy došlo, že se z "ř" stala naše oblíbená hláska?
Když jsme rozhodli, že strávíme v Čechách víc než čtyři měsíce, hned jsem si vyhledala kontakty na karlovarské logopedy a po prvních týdnech tropických veder po našem příjezdu a ke konci prázdnin, jsem začala jednat. Paní logopedka (které jsme říkali paní doktorka, ona má opravdu Paedr.), kromě toho, že byla sympatická a vstřícná, sídlila kousíček od nás, takže jsme od konce srpna každý týden absolvovali krátkou odpolední procházku na logopedii. Nejdřív jsem měla pocit, že se k "ř" nedopracujeme, zvlášť Honzík musel procvičovat řadu dalších hlásek, které nevyslovoval úplně perfektně, a nešlo to zvlášť hladce. Pak se musel naučit "r", které dobře nezvládal, aby mohl spolu se spolužáky dělat "rrrrrrrrrrrrrrrrr", to mu šíleně imponovalo...
Jak se těmi hláskami postupně prokousával, začalo ho to čím dál víc bavit, byl nadšený z našich pochval (a ještě víc z pochval paní doktorky, to je normální) a do učení se vrhal s obrovským zápalem. Oba kluci se doma předháněli, komu co jde vyslovovat líp, nejdřív vyhrával Dan, který kromě "ř" a "rrrrrrrrr" zvládal všechno už předtím, ale pak se situace obrátila a Honzovi, asi díky jeho skvělému hudebnímu sluchu, to šlo jako po másle. Tak se stalo, že listopadové středeční večery kluci doma "prohrčeli", hrdí na to, jak jim to jde (a my jsme se je báli okřiknout, aby je zanícení nepřešlo). Každému bych přála vidět ty spokojené úsměvy při každém odchodu z logopedie a po oficiálním uznání pokroků! Předposlední týden před naším odletem jsem strávila v Brně u sestry, dokonce jsem pro ní nahrála video "Jak Honzík pěkně vyslovuje R" s větami typu: V Brrrně bydlí strrrejda Jurrra a Marrriánka... Když jsem jednou večer, zrovna po logopedii, zavolala klukům, oba do telefonu pěkně všechno říkali, řinčeli, řádili... a s takovou hrdostí, dojemné to bylo! Zase o kousek víc Češi...
A závěrem, abych nezapomněla, ještě odpověď na úvodní otázku: "ř" je naší oblíbenou hláskou nejen proto, že se k ní váže celá tahle dlouhá, ba ještě o kus delší, historka, ale asi hlavně proto, že takovouhle zajímavou hlásku široko daleko nikdo vyslovit neumí ;o)

Zdrrrrrrrrrrrrraví Řeřicha+Řehoř+Řáholec

Byla jednou jedna hodina tělocviku... (pokračování a slíbená historka)

11. února 2014 v 19:54 |  Pobyt v CR 2013
Nenechte se mýlit, Honzík se ze školy vracel se spoustou zážitků, pořád nám něco vyprávěl (tuším, že proto, že jsme se za á vyptávali a za bé trochu vycítil náš - můj neklid, úzkost. Nelze nevyprávět historku, která se stala rodinným hitem, a totiž: Honzíkova hodina tělocviku.
V zásadě se na tělocvik těšil, protože ho brácha vždycky strašně vychvaloval. Ráno, když se oblékal, jsem mu vysvětlovala, že se bude muset před tělocvikem převléknout, co si vezme, že to má v sáčku s sebou a tak. Dělala jsem to proto, že u nás v Brazílii se ve škole nejenom nikdy nepřevléká, ale dokonce ani nepřezouvá, tak aby ho to nevyvedlo zcela z míry, ale mám pocit, že jsem ho takhle vlastně vyvedla mírně z míry já už doma. Po vyučování jsme se dozvěděli, že se Honza nechtěl převléknout (což jsem již stejně předvídala), ale že nebyl zdaleka sám, takže v pohodě ;o)
Když přišlo na druhou hodinu, vypadalo to, že vše proběhlo bez problémů, všichni se převlékli a Honza tátovi cestou ze školy tvrdil, že to bylo dobré, že ale nic zvláštního nedělali... Doma se ovšem o hodině tělocviku rozpovídal, nejdřív to probral s bráchou a pak jsme téma probírali všichni společně. Že prý hráli fotbal. - Bezva, fotbal Honza hraje rád a je obstojně trénovaný hrou s bráchou a staršíma kámošema z našeho bloku. - Vyprávění pokračovalo: že prý vyhrál. - Paráda! A s kým si hrál? - Že prý hrál sám s paní učitelkou proti všem ostatním. - Cože? I proti holkám? - Ne, holky že prý měli jiný míč a hráli jinou hru. ... Takhle to chvilku pokračovalo, Honza spokojeně vyprávěl, ale pak byl čas oběda a už jsme se k fotbalu nevraceli.
Přiznám se, že nám to vrtalo hlavou, i když jsme oficiálně samozřejmě Honzovo vyprávění nijak nezpochybňovali. Druhý den večer jsem psala paní učitelce mail na jiné téma a nedalo mi to a optala jsem se na onu hodinu tělocviku. Ne, fotbal nehráli (to jsme tak nějak tušili), Honzík se účastnil, ale jednou se rozbrečel, asi nevěděl, co se po něm chce, neznal hru, kterou hráli... prostě začátky. Chvilku byl naštvaný, ale pak se vrátil do hry... Že by reakce na naše věčné vyptávání, co jste dělali ve škole? Paní učitelka chválila jeho bujnou fantazii, že je fajn, že případná škobrtnutí bere s nadhledem. Mne z toho všeho, přiznám se, bylo střídavě do smíchu a do pláče.
Vlastně to, že se občas dal do breku vždycky paní učitelka spokojovala s tím, že nerozumí, co má dělat, což ho nejdřív mrzí a rozbrečí a než to ona zaregistruje, Honza se naštve a pak ani nepřijímá pomoc. Dala jsem jí za pravdu a vysvětlila jí (i sobě), že byl doma ve školce jeden z nejstarších, díky jinému rozložení školního roku, a že byl zvyklý být ve všem první. Takže teď samozřejmě o to víc trpí - není zvyklý nevědět a mate ho to. Vlastně fakt, že syn byl spíš napřed ve mne podpořil myšlenku ho do školy v Čechách dát, říkala jsem si, že i když bude mít jazykový skluz, počítá do miliónu, sčítá a odčítá do dvaceti (a to všechno i česky a písemně), což běžně jeho vrstevníci nezvládají. Taky fakt, že umí obstojně louskat i psát všechna písmenka.
Takhle to bylo, Honza vždycky aspoň jednou za vyučování plakal a mně to rvalo srdce. Jenže on sám si nikdy nestěžoval a ani nenaznačil, že by třeba do školy jít nechtěl. Tak jsem si pořád říkala: vydržíme, uvidíme a doufala, že nikdy nepřijde s tím, že do školy nepůjde, protože Honza je velmi, velmi tvrdohlavý chlapík, už od peřinky (které jsme nikdy nepoužívali, u nás mimča spí v tílku a plence;o) a když si něco umane, těžko ho od toho člověk, zvlášť máma, odradí. Na druhou stranu bych nemohla reagovat příliš vstřícně - co kdyby se mu něco znelíbilo při nástupu do školy tady u nás, přece by nemohl jen tak nechodit (i když v Čechách by to šlo a přiznávám, že jsem tu možnost ještě před odletem brala jako zcela reálnou).

Postupně začal Honzík domů nosit věrohodnější příběhy, ale o tom zas příště...

Brazilský český prvňáček

11. února 2014 v 19:47 |  Pobyt v CR 2013
První školní den, který loni připadl, tuším, na 2. září, jsme byli v Čechách něco málo přes měsíc a Honzík se do češtiny dostával značně pozvolna. Vlastně ne, dělal velké pokroky, jenže se to náhle jevilo jako ne zcela dostatečné. Už během zápisu, který jsme absolvovali asi týden před začátkem školy, bylo jasné, že Honzík bude muset být odvážný a cílevědomý, taky trochu nad věcí, tedy smířený s tím, že nezná zpaměti básničky, které se ostatní dětičky drtily od tří let ve školce, že sympatické paní učitelce nerozumí zdaleka všechno, co mu říká, a na odpovídání je stydlivý, protože ví, že to ani náhodou neřekne úplně správně. V domácím prostředí s chybováním problémy nemá a klidně mele bez přestání česky nečesky, páté přes deváté. Ve školce je ale zvyklý umět, znát, vědět, a to nejlépe jako jeden z prvních, jako ten, kdo se jen zřídka zmýlí.
Po návratu ze zápisu mne začaly přepadat neblahé pocity - jestli se Honza do té školy bude i nadále těšit jako předtím... Bez obav, možná byl prvních pár minut trochu zaražený, ale odhodlaně se těšil dál, s bráchou sdílel jeho mazácké zkušenosti z přeloňska, s nadšením vybíral batoh a školní pomůcky. Prostě se těšil, asi mu chyběl školní kolektiv, přecejen už měl za sebou dva měsíce prázdnin a pohyboval se mezi dospělými nebo několika málo dětmi. Ještě s velkým zápalem se mnou vybíral kytku pro paní učitelku, 2. září ráno vyskočil z postele na první pokyn (normálně to bývá tak na jednadvacátý), nasnídal se taky bez okolků a podobně proběhl zbytek přípravy před cestou do školy. Jako velký kluk, s batohem na zách a kytkou v ruce se rozloučil s babičkou a dědou, pořídil první ze sady prvňáčkovských fotek, a vyrazili jsme celá rodina směrem ke škole. Jak jsme stoupali (je to pár minut, nejdřív pěkné schody a pak další stoupání), tak Honzík mírně zpomaloval, na rovince před vchodem poprvé zaváhal, ale ještě jsme udělali další fotku "prvňáček s rodinou" a překročili práh školy. Honza byl vždycky spíš plachý a jak uviděl ty davy neznámých dětí v neznámém prostředí, tak se pevně chytit mámy a táty a šinul se pomalouku, spíš za námi. Do třídy ovšem ani náhodou, kromě neznámých dětí tam byl ještě dav neznámých rodičů a prarodičů. Tohle se ovšem prvňákům stává, na to nemusí jezdit z Brazílie. Koneckonců, nebyl tam z ciziny sám, jak je v posledních letech v Karlových Varech zvykem, měl hned dva ruské spolužáky (ti sice byli víc cizinci než on, napůl Český Honza, ale česky uměli líp) Nakonec jsme se na chvilku do třídy dostali, Honza přečetl na tabuli slovo míč, spokojený, že se mohl zapojit, i když v zápětí zase zalezl do koutku.
Já jsem celou noc nespala, a protože jsem hned další den jela na celý den pracovně do Prahy, uklidnila jsem se trochu až v půl deváté (stála jsem na pětku na Klárově, vidím to úplně živě, jak jsem si úlevou poskočila), když jsem dostala esemesku, že se ráno děda s tátou vrátili ze školy sami, Honzík tam zůstal.
Jenže i když Honza do školy chodil, nebránil se tomu tam zůstávat a ani ráno nenaznačoval, že by tam nechtěl, usadili jsme ho ráno do lavice a on tam seděl jako okroupeček a se mnou lomcovaly výčitky svědomí. Cože jsem to na ty moje děti ušila, že se na to nevykašlu, vždyť chodí do školy doma, do jakých situací toho prťouse dostávám... Opravdu prťouse, protože i když je syn spíš vyšší, tím, že byl ve třídě nejmladší, protože je srpnový, byl skoro nejmenší (třetí nejmenší, jak mne vždycky opravuje), pár spolužáků, jejichž rodiče sledují trend nechat děcka "dospět" ve školce o rok déle, bylo starších dokonce víc než o rok.

Jak tak na ty první zářijové týdny vzpomínám, vybavují se mi další a další momenty, jednu ze zábavných historek povyprávím příště...

Z Brazílie do Čech a zase zpátky

17. ledna 2014 v 3:22 |  Pobyt v CR 2013
Po více než půl roce usedám k psaní. Ne že by snad nebyl čas, ale čekal nás všechny pobyt v Čechách, tak jsem spíš vyčkávala ;o) Sám pobyt určitě vyžaduje samostatné povídání, nebo spíš celý cyklus. Daniel jako čtvrťák zpátky v české škole absolvoval zkoušku z češtiny za třetí ročník na výbornou, Honzík úspěšně překonal všechna možná prvňáčkovská úskalí a navíc začal s velkým nadšením chodit na hodiny klavíru. Rodina, včetně pro nás nového, v té době čerstvě ročního bratránka. Kamarádi, které vidíme ve dvouletých intervalech, ale po pár minutách to vypadá jako bychom se s nimi vídali denně...

Rozhodla jsem se ale začít koncem, tedy současností. Jsme už více než měsíc zpátky v Brazílii, ale i nadále spolu s klukama mluvíme skoro pořád česky, zvlášť samozřejmě když jsme spolu sami. Přemýšlela jsem o tom náhlém úspěchu a došla jsem k závěru, že kluci jednoduše překonali pomyslnou bariéru - prostě se opravdu česky domluví, i když jim to pořád portugalsky jde snáz, v češtině se cítí komfortně a nevadí jim, když se občas do nějakého vysvětlování trochu zamotají. Daník už po naší poslední návštěvě Čech před dvěma lety suverénně rozlišoval s kým jakým jazykem mluvit a přecházení z jednoho do druhého mu nedělalo problémy. Honzík sice posledně se mnou ještě nějaký čas po návratu mluvil česky, ale jakmile se začal dostávat mezi kamarády a brazilskou rodinu, a pak zpět ve školce, češtinu téměř zcela opustil. Náš současný vývoj mi dělá velkou radost a naplňuje mě nadějí, ba dokonce přesvědčením, že nám to tentokráte vydrží. A mám to podloženo, ne sice vědecky, ale myslím, že docela důkladně.
1) Slovní zásoba a schopnost se česky domluvit - obojí zase o kus postoupilo, a v případě mladšího Honzy se rozšířilo o další nové obzory, totiž češtinu psanou/čtenou. Tím, že doma už docela obstojně psal a louskal portugalská slova, měl jako český prvňáček úspěch a po třech měsících pěkně česky čte a píše, i když samozřejmě ještě s chybami. Zároveň i on nabyl takové ty "správné české znalosti", takže si bez problémů s Daníkem promlouvají o večerníčcích a obecně českých pohádkových bytostech, fauně a flóře mírného pásu atp. Taktéž převzal bráchovo nadšení pro názvy autobusových a vlakových zastávek (jak doma hromadnou dopravou nejezdíme, tak jsme v Čechách jejími velkými fanoušky) a i on umí vyjmenovat zastávky všech linek karlovarské MHD... a, uznejte, tuto "problematiku" lze probírat pouze česky.
2) Tentokrát mají oba české domácí úkoly, oba mají na co navazovat v českém učivu. Honzík při hraní na klavír podává vysvětlení líp v češtině, neboť tak mu byla předkládána, takže když učí některé skladbičky bráchu, tak to ještě jde, ale u táty si musí vypomoct rukama, nohama... A co teprve šachy, nad kterými sedávali s nadmíru trpělivým dědečkem, který jim vše vysvětloval samozřejmě česky. Momentálně se potýkáme s mírnou nechutí se do úkolů pouštět, přecejen není ta motivace, jednička s hvězdičkou od mámy nemá ani zdaleka takovou cenu jako ta od paní učitelky, ale když Honza zjistil, že jsme v prvouce před Mikulášem, a přitom tu máme již nový rok, tak se do učebnice pustil s větší vervou. Nesmírně si oblíbil tabulku a takovou hru se slovy a písmeny, kterou hráli ve škole a kterou mne hned po příletu domů naučil. Paní učitelka si myslí slovo a předkládá ho po písmenkách: první písmenko slova jahoda, poslední písmenko slova noha, čtvrté písmenko slova hajný... JAN Zpočátku jsem hrála roli paní učitelky pouze já, ale pak se chtěl Honza střídat a musím říct, že na mě někdy chodil s docela neobvyklými slovy (jak vymyšlenými tak těmi nápovědními) - jen další důkaz procesu rozšiřování slovní zásoby.
3) Písničky. Dlouhá řada českých písniček, které se hlavně Honzík stačil naučit a oblíbit; tím, že je přes muziku nesmírně vnímavý, tak se mu tam české popěvky (ovšem i se slovy, kterým určitě zčásti nerozuměl) usazovaly s obdivuhodnou rychlostí a tak, že si je prozpěvuje stále. Prim drží Generál Laudon, ta se dobře vyřvává a snadno zapadne do běžného života;o) Nejněžněji a též s velkou oblibou zpívá mně předtím neznámou Petrovu studánku, která byla také jednou z prvních, nebo třeba: tralala, tralala, jméno mé je Fiala z posledního večerníčku před naším odjezdem
4) Správná česká výslovnost. Poté, co absolvovali tři měsíce logopedie, pěkně česky i vyslovují, i když samozřejmě je na celkové mluvě poznat, že jsou z "jiného kraje". Nejnáročnější bylo samozřejmě "ř", a v něm si také zvlášť libují. Dokonce jsme se cestou domů v letadle domlouvali, že se přejmenujeme, abychom si mohli tuhle českou specialitu neustále procvičovat: já bych byla Řeřicha a kluci Řehoř a Řáholec. Z nějakého důvodu se to poněkud neujalo, ale stejně jsem si jistá, že nám "ř" už koluje v žilách, kluci ho neustále vyslovují, nebo spíš pořád říkají, s neobvyklým gustem.


PĚKNÝ NOVÝ ROK!!!

“Německý Čech! Já jsem americký Čech, beautiful!” Já jsem brazilský Čech, maravilha!

20. června 2013 v 14:06 |  Jak na bilingvní výchovu?!?
Pokud se nad těmi všemi snahami o učení se česky zamyslím, uvědomím si, že nejde ani tak o jazyk, nebo spíš že jde o jazyk jen prvoplánově, že tím podstatným pro mne je něco, co bych označila tak nějak všeobecně jako "česká kultura" (vím, zní to divně, trochu moc nadneseně, trochu moc upjatě, oficiálně), a to v co nejširším smyslu slova. Počínaje, kolem jednoho roku, krtečky všeho druhu, veselou mašinkou apod., k nimž postupně přibývají další a další knihy, večerníčkovské a celovečerní filmy, o tom všem se zmíním později. Ale tady nejde jen o to přečíst si krtečka nebo se podívat na večerníčkového Maxipsa Fíka. Ale pod pracovní název "česká kultura" si sama pro sebe zahrnuju i večerníčka jako takového, znělku, kterou mají všechny české děti, od doby našich rodičů, kdesi hluboko v podvědomí. Fakt, že utržená sluchátka jsou kouzelná a třeba, že po vypití piva se už neroste (to Daníkovi dost utkvělo, doufám, že si to bude pamatovat co nejdéle a počká s pitím, až bude aspoň tak velký jako Maxipes).

V našem rovníkovém pásmu ovšem do "české kultury" spadá, kromě všeho ostatního ryze či víceméně ryze českého, i přírodopis; český dějepis a zeměpis je tam zahrunut samozřejmě. Výhodou (ano, i výhody zde jsou) globalizace/amerikanizace světa, a předtím evropské kolonizace, je to, že věci v našem pásmu neznámé jako čtyři roční období, ovoce a různá zvířátka, známe z knížek, filmů a seriálů. Dobře, jahody i ze supermarketu, někdy se tam objeví i borůvky v ceně tak pětikoruna za kuličku, ale to není totéž jako když se brodíme borůvčím na Ježíškově cestě u Božího daru a pak jsme od hlavy k patě celí fialoví. Nebo když s babičkou vytrháváme plevel ze záhonku jahod na zahrádce.


Takže úkol je o hodně komplexnější - dosáhnout toho, aby se tihle čeští občánci, kteří sice nebyli oficiálně přivítaní, ale za cenu značného úsilí i nějakého toho dolaru jako Češi řádně zaregistrovaní, i tak cítili. A já jako (česká) matka se přitom neustále sama sebe pochybovačně ptám, jestli to vlastně má smysl, a jaký, jestli to není jen nějaká má romantická vize, přehnaná nebo dokonce zhola sobecká, že si jen vychovávám společníky k povídání o Honzíkově cestě (spíš ne, četla jsem ji nedávno asi po sto letech a vůbec nic si z ní nepamatovala, ale měla jsem v hlavě zafixované, že určitě sedmiletý český kluk by tu knížku měl číst), ale třeba o procházce smrkovým lesem, vůni jehličí, Třech oříšcích pro Popelku... a co když se mi podaří v budoucnu dokonce přejít na Cimrmana? Marně se rozpomínám na to, v kolika letech jsme citovali, ve škole či doma, dlouhé cimrmanovské a cimrmanologické pasáže zpaměti. Když o tom tak upřímně přemýšlím, zdá se mi, že společný poslech třeba Dobytí severního pólů Čechem Karlem Němcem by mohlo být takovým vyvrcholením mého úsilí (tento titul mi vytanul zcela náhodně, nehledě na symbologii jak v názvu tak v postavě amerického Čecha, poručíka Berana. "Německý Čech! Já jsem americký Čech, beautiful!"

Jaké je to mluvit “na střídačku” a proč se do toho někomu prostě nechce

23. května 2013 v 14:55
Dalším z problémů s mluvením česky je domácí rodinná pohoda. Jak si můžeme v pohodě povídat, když nám táta rozumí každé desáté slovo? Zkusila jsem se jeden čas řídit radou - mluvit česky jen když budeme sami dva (tedy já a syn, později tři). To by šlo. Jenže: jak to zařídit, aby se v hlavě pořád přehazovala ta jazyková vyhýbka? Zjistila jsem, že i já s ní mám problémy, natož kluci, kteří zas tak moc česky nemluví. Oproti nim jsem měla, kromě češtiny jako mateřštiny, ještě jednu výhodu - sílu vůle na ně prostě česky mluvit. Jenže i ta vůle mne pomalu opouštěla, když mi na mé české otázky, někdy opravdu silou vůle formulované, vytrvale odpovídali portugalsky. Jasně, je to pro ně jednodušší a já jim přece stejně rozumím.

(Dobrým řešením by bylo naučit tatínka česky, ale to jsem zanedbala v začátcích a dnes se na takový počet žáků - 3 - necítím, a manžel na žáka taky ne)

Při každé návštěvě Čech se děti pěkně rozmluví, protože tam česky mluví všichni a babička s dědou jim portugalsky nerozumí - jak prosté! Ale po návratu se všechno ubírá znovu tím samým směrem. "Mami, teď nebudu mluvit česky, ale neboj, až budu v Čechách, tak zase začnu." Jenže já se vždycky znovu bojím, že nezačne. Anebo cítím to jeho kostrbaté mluvení a přízvuk jako mé osobní selhání.

Samozřejmě, že to na běžné potřeby stačí. Všichni mne vždycky chválí, jak se snažím, jak kluci pěkně mluví, jak se oni snaží a tak vůbec. Protože známe v našem okolí i případy, kdy oba rodiče jsou Češi, žijí v zahraničí a děti česky nemluví ani tak, aby se dorozuměli s prarodiči. To mi připadá z mého pohledu jako smrtelný hřích! Ti, kteří by celkem bez většího úsilí mohli vychovávat ony bilingvní světoobčany na to kašlou a nejenom že se s dětmi neučí vyjmenovaná slova (to bych i pochopila, tím teď procházím se starším synem; bilingvních dětí, které neovládají pravopis je spousta, to už je opravdu o pevné vůli, vytrvalosti, trpělivosti všech zúčastněných), ale že s nimi a ani mezi sebou prostě nemluví svým rodným jazykem, to nedokážu pochopit! Ale mé aspirace jsou vyšší, chtěla bych mít ze synů Čechy se vším všudy (no dobře, ve fotbalu můžou fandit Brazílii, je to praktičtější, i když v poslední době taky nic moc), a ne jen že se slušně dorozumí.

Samozřejmě, že si uvědomuji spojení "mé aspirace", uvedla jsem to tak schválně a určitě se k tomu ještě vrátím. Teď je to takovým podnětem k zamyšlení, sloužícím k zakončení dnešního psaní.

Devítiletý Daniel a Máchův Máj

15. května 2013 v 3:19 |  Každodennosti
Devítiletý Daniel při naší odpolední chvilce s vyjmenovanými slovy narazil v pracovním sešitě na přísloví: Když se v máji blýská, tak si sedlák výská (bylo to uvedeno jako "známé přísloví", mně ale, přiznávám, známé nebylo). Kromě doplnění i/y tam byla otázka, jestli ví, jaký měsíc je máj. Nepochybovala jsem o tom, že to syn vědět bude, koneckonců portugalské "maio" lecčemus napoví. Jenže on k tomu dodal, že přece jasně, že Máj je ta básnička od Karla Hynka Máchy.
Zůstala jsem němě zírat - kde k tomu přišel, vždyť přece všechny "české informace" má (alespoň tady) ode mne a českou literaturu jsme zatím neprobírali! Ta je pro nás zatím omezena na pohádkové sbírky, Bohumila Říhu, Lichožrouty a podobné. "To mám z knížky, co čtu, jak potom umřel kvůli tomu ohni." Tedy z původně mojí knížky z dětských let: Obrázky z českých dějin a pověstí; synova interpretace Máchovy smrti byla mírně zmatená, využila jsem tedy příležitosti a popovídala si s ním o tom. Včetně vzpomínek na náš společný výstup na Radobýl při návštěvě Litoměřic před 4 lety.
Třeba mě za pár let bude Daniel poučovat o české historii a literatuře béžně - už se na to moc těším!

Kam dál